Starost jsem doma ponechal
a vzal si mysl sváteční,
hůl v ruce, k Radhošti se bral
krajinou jarní, sluneční.
Bystřiny v polích zpívaly
svůj nekonečný chvalozpěv,
od lesů na mne kývaly
břízy jak bílé kolo děv.
Nad mojí hlavou ve výši
pěl skřivan sladkým sopránem,
dva javory, dva ženiši,
na poli stály zoraném.
A naslouchaly skřivanu
a k modrým horám hleděly...
To bylo časně po ránu
na Květnou právě neděli.
Svátečně lidi oděné
jsem cestou všude potkával,
babičky k zemi skloněné,
šohaje, dívky a tak dál.
Bylo mi nějak veselo,
notil jsem píseň potichu,
vánek mne líbal na čelo
a bylo mi jak ženichu,
jenž chvátá ke své nevěstě,
by zulíbal ji nastokrát,
a myslí na ni po cestě,
jak milá je, jak má ji rád.
Přál by si orlí křídla mít,
by dřív jí do náruče pad,
ji zlíbat moh’ a pozdravit
a povědět, jak má ji rád!