Hoj, mohla by vykládat
čeladenská koliba,
jak mne má můj báča rád,
a co se mne nalíbá,
vykládat by mohla dost,
ale ona nepoví,
že jsem denní její host,
že chodívám k báčovi.
Báča ke mně nemůže
(někdo by mu ovce skrad)
do zahrádky na růže –
a chtěl by tak přijít rád:
sama k němu přicházím,
prosedíme ku ránu,
večeřívám chleba s ním
a připíjím smetanu.
Stádo bílých oveček
po horách s ním vodívám,
najdu-li kde kvíteček,
širák mu jím zdobívám,
ruku v ruce chodíme
jak s beránkem ovečka,
do zraku si hledíme,
a nedíme slovečka.
Lidé zlí nás viděli –
Nechť: vždyť má mě v pravdě rád,
proč bychom se styděli?
V zimě budeme se brát.
Až se se mnou ožení,
ztichnou lidské klevety:
věrností pak odmění
dívčí moje zálety.