V březovém háji
krvácí bříza,
z raněných ňader
kane jí míza,
haluze truchle
ku zemi chýlí. – –
Ó, kdo tak zranil
kmen její bílý?
Zdá se mi břízu
naříkať slyším
žalobným hlasem,
nad zefyr tišším:
„Ach, Bože, Bože,
smrť na mne sahá,
a já tak málo
užila blaha.
Sotva jsem hájem
porozhlédla se,
stopila hlavu
v slunečním jase,
propletla vlasy
májovým květem,
už se mám loučit
s celičkým světem?
Ach, já tak krásně
život si snila,
byla bych z ňader
vůni jen lila,
ba stařenou jsouc
vetchého těla,
byla bych ještě
v květ vypučela.
Teď po všem veta,
konec můj blízký!...
Slunečko, s Bohem,
s Bohem, vy břízky!
Vy modré zvonky,
stelte mi lože!
Jak je mi smutno,
Bože můj, Bože!“
Tiše tak bříza
vzdychala, lkala,
z ňader jí míza
se vylévala,
slzami tekouc
po kmeni dolů...
Kol břízy lkaly,
háj trnul v bolu.