Untitled

Co to v Cerekvi vyzvání? Hodinku-li či klekání? Toť umíráčku mutný hlas, Bože věřící duši spas!

I v hlučnou krčmu zvonek zní; I hned hasot utichne v ni. „No hrajte předce!“ syn volá, „Dobrý koláč vám táta dá!“

Hudba zněla; syn otci lál: „Bodejž mu v hrdle hudec hrál!“ A jak dohráno; řkou synu: Skonalť otec v tu hodinu.

„Také-li kšaft dělal?“ „Dělal.“ „Ajta tatík juž za své vzal! Hej, hudci! hrajte, hrajte jen! Nepůjdem domu, až bude den!“

I přijde den druhý, třetí, Toť otcův kšaft rozpečetí. Jonák domův se navrátí, A na bratry se rozkatí:

„Kde podíl můj dle otcovy Konečné vůle? já co vy Syn a pořádný dědic jsem, Podílu mého dejte sem!“

„Teď otcův kšaft, hleď odkaz tvůj:“ „„Poroučím ti, zprav život svůj! Dosts marnotratný! rozmrhal, Mně pásmo života strhal.““

To slyšet – v komoru běží, Kde v rakvi již tatík leží. Z očí mu jiskří lítý hněv, Zlolajce tříská na rakev:

„Tisíc hromů tě probudiž, Vstaň, a cos napsal, opraviž! Tu, šelmo! za stůl se posaď, A piš, a nehni se mi z tad!“

Na ten pozev praská rakev; Ruka padá – noha padá – A syn bledou hrozou strne, An mrtvý vzhůru povstane!

V rubáši sedl na lavici, Vzal pero v svadlou pravici, Vytřeští zrak, aniž dyše, A piše, ale což piše? –

„„Běda, běda! kdož otce klne, To oko havran vyklyne! Kdo šedin otce neštědí, Onť království neobdědí!““

To vidět – číst – a v zoufání – A pryč ho zlý host pohání. Kde pak poděl se? – Tam bledá Ruka z rybníka vyhledá!

Čelední jdou a ustrnou! Otec sedí – otec hledí – Jak přimrazen jsa k lavici, A pero drží v pravici.

Tu bába hned přivolána, Všelikterá co kouzla zná, I stříly zažehnávati, Jme se ducha zaklínati:

„Siré oči! pod obočí! Siné oudy! boží soudy – Zaklínám vás, po první ráz, Po třetí ráz, boží příkaz!

Siré oči zamkněte se! Siné oudy pomkněte se! Pokoj ti nebohý duchu! Jdi a nechoď víc! chu-chu-chu!“

Zažehnáno, zaříkáno, Otec sedí – otec hledí, Jak přimrazen jsa k lavici, Ni rady s ním, ni spomoci.

Když od báby neprospělo, Tu k popovi se běželo, On pop kropí, zažehnává, Modlí se žalm, zaříkává.

Zaříkáno, zažehnáno, A ot sedí – a ot hledí, Jak přimrazen jsa k lavici, Ni rady s ním, ni spomoci.

Jdou pro vrchního pro popa, Byť on jim spomohl od trupa; Ten zaklíná, skropiv jistbu, Žehná ho, říká modlitbu.

Zažehnáno, zaklínáno, Otec sedí – otec hledí, Jak přimrazen jsa k lavici, Ni rady s ním, ni spomoci.

Až dítko se přibatolí, „Pote dědečtu,“ blabolí, „Pote dadat,“ a outlinkou Chopí ho míle ručinkou.

Aj div divoucí! z lavice Otec se zdvíhá; pravice Požehná vnoučka milého, Až věčný sen obejde ho.

A tak, co nelze žádnému – Možná robátku malému; Co zdíla nepravost syna, Zpravila dětská nevina.