Vypravují staré letopisy,
české divadlo že kvetlo kdysi;
bylo tepnou národního života,
marně se oň pokoušela cizota.
Avšak nyní – jaká změna!
Český duch v něm již jen stená.
„Vlasteneckých“ družstev dluhy staré
ssají z české musy druhdy jaré.
Frašky z vídeňského polosvěta,
z předměstských divadel Paříže,
každý cizí škvár se u nás smetá,
světové by náš lid uvyk’ manýře.
Již i tingltanglů, cirkusů
vzděláváme lid náš ve vkusu;
aby zevnější byl úspěch jistý,
získala též správa žurnalisty,
a ti chválí všecko šmahem,
u vědomí velkém blahém:
z „tátrum“ českého že konečně
český lid vyženou bezpečně.