Když sem nedávno zrána, U prostřed podletí, Zahradu svého pána Počal procházeti,
Bych svou mysl od práce Velmi unavenou Občerstvil v té zahrádce, Starostí zemdlenou.
A sotva sem jen vkročil Do této zahrady, An tu kvítek vyskočil Barvený a mladý;
Na nějžto pilně hledě, Sem se pozastavil, Bych tak jeho vzrost zvědě, Svou žádost zastavil.
Již se vzhůru slunéčko Pomalu vznášelo, Již to světa srdečko Svůj blesk pronášelo;
Již ten kvítek novotný, Od blesku trefený, Bral na se barvy notný, Krásně proměněný.
Tuť se v barevné šaty Brzýčko přistrojil, Stkvělý nad roucho zlatý Milostně ustrojil,
Jakousy vonnou páru Z sebe vydávaje, Toho libého daru Hojnost rozdávaje:
Outličké nohy maje, Sem y tam se chýlí, Co jeden kvítek z ráje, Činí milou chvíli.
O kvítku vzácné krásy! Na tebe patřiti Může po všecky časy, Kdo chce rozkoš míti,
Neb kdož tvou milou krásu Může vymluviti? Kdož y tu lepost vlasů Dosti vypraviti?
An Šalomoun, ač slavný V své královské slávě, Odín nebyl tak krásný, Chodě v zlatohlavě.
Tvé líbezné lahůdky Jsouc již povědomé, Pracovité včeličky Jako nevědomé,
Jedna přes druhou letě, K tobě pospíchají, Tvou středost v jasném letě Pilně zažívají.
An y lidé všelicý, Patříc na tvou krásu, Jak malí tak velicý, (Však letního času)
Musý to každý vyznat, Že té tvé pěknosti Nemůž se žádná vrovnat, Ač jí má svět dosti.
Jsa tou pěkností odín, Co nebe hvězdami, Trvaje málo hodin, Pomijíš s trávami.
Neb červená tvá pěknost Pomalu se tratí, A ta škaredá bledost Tvůj ti život krátí.
Neb slunce roznícený Své šípy ohnivé, Na tebe obrácený, Vypouští horlivě.
Již se tvá hlava klaní, Horkostí trefená, Padá co rychlá laní, Z ručnice raněná.
Ach horlivé slunýčko! Proč tak velmi prudce To spanilé kvítíčko Raníš v krásné líce?
Jak tu letní okrasu, Sotva světu danou, Můžeš v tak brzkém času Viděti zkaženou?
Již pomalu svou hlavu K zemi nakloňuje, Již tu barvenou slávu V bledost proměňuje.
Již již dokonce klesá, Vší sýly zbavený, Všecek se mdlobou třesa Jako unavený.
Již pomalu skonává, Již vypouští duši, Již život dokonává, Již smrt zpouští kuši;
Již jest raněn od smrti, Již právě umírá, Jenž sotva počal žiti, Již život zavírá.
Ej hle člověče, obraz Našeho života! Ach tím se aspoň uraz, Pokud slouží léta!
Neb mnohé v pravém květu, Dřív než se nadějem, Smrt porazý, a světu Zůstává zlodějem.
Nevěř tvé spanilosti, Nevěř příliš kráse, Nevěř té udatnosti, Kterouž máš v tom čase;
Ta spanilost, ta krása, Ten květ udatnosti, Jest jako letní řása, Jenž mijí v rychlosti.
Nespoléhej se na to, Že ti štěstí kvete, Bys měl v hojnosti zlato, Tím spíš se zaplete.
Byť tě y lidé mnozý Nad jiné chválili, Y toť se změní brzy, Mnozý to zkusyli.
Všecko smrt má v své mocy, Co na světě žije, Nelze se jí vymocy, Vše vesměs zhlazuje.
Nic proti ní neplatí Vojenské nástroje, Musý se jí poddati Všecky lidské zbroje.
Nic jí nekojí slzy, Nic sličnost, nic statek, Podtne tě co květ brzy, A přijdeš na zmatek.
Ach člověče to zpytůj, A k srdcy připouštěj, Nad sebou sám se slitůj, Boha se nezpouštěj!
Cookies on Poetry Cove