Láska.

Hned rychle jak se zrána Den poukazuje, A noc ze tmy setkaná Sluncy ustupuje,

Láska oheň v mém srdcy Pilně podpaluje, By hořel dnem y nocý, O to usyluje;

Abych chtěla zbouřiti Snad věcy ze všech stran, Nedá se uhasyti, Chce sám být v srdcy pán.

Nedá odpočinutí, Nedá tiché chvíle, Tak mne k té válce nutí, Tak k té půtce míle.

Není to okamžení, Není ta hodina, V nižby toho pálení Přestala čtvrtina.

Již y u prostřed kostí Cýtím to pálení, Bych chtěla řícy dosti, Nic to platno není.

Již mi ustává sýla, Již mocy klesají, Ach ulev lásko milá, Ať ještě trvají!

Když se pak nachýlený Den blíží k skonání, A slunce unavený Jde k odpočívání,

Můj předc oheň nehasne, Hoří každou chvíli, Řkouc být mé srdce šťastné, Když se plamen sýlí.

Aspoň na malou chvíli Ustup od přísnosti! A nabudeš zas sýly, Y mé zmocníš kosti.

Však y ten vítr prudký, Ač dost vztekle bouří, Popouští ty své luky, A ne vždycky kouří.

Co můž být vzteklejšího Nad moře zbouřené? Což najít hroznějšího, Když jest skormoucené?

A však y tu svou vzteklost, Y to své zbouření Někdy proměnuje v tichost, A jest v utíšení.

Proč pak láska na chvílku Nemá mít pokoje? A svírat tak milenku, Činic hrozné boje.

Srdce od té horkosti Zapálené bije, V tom ohni té milosti Sám osobný žije.

Ten plamen, jejž já míním, Jest jméno Meliše, To trápí pronikáním Mocnosti mé duše.

Ach! kdy se promění Ta má těžká žalost? A přijde potěšení Aspoň pro mou stálost?

Kýž se zas mému srdcy Meliši ukážeš! Kdy mne svou milovnícy K sobě láskou svážeš?