Milená hvězda mi vzplanula
na pouti života časného;
vzešla a blíže mne stanula
zornice ze kraje jasného.
Andělův sídlo kde odvěké,
z krajů těch hvězda mi seslána:
znáš-li ji? – Věrnéť to srdce Tvé,
k němuž má duše jest poutána.
Ráda však prodlévá v poutě svém,
volno jí v takové porobě:
soucitně blažena v blahu Tvém,
patří ráj v nové vždy podobě.
I věz, má dušinko, u Tebe
že mi tak blaze a vesele,
jak bych byl na pouti do nebe,
po boků maje svém anděle.
Aby též blaho mi svítalo
do zimy pozdní jak v podletí,
v Tobě mi, sestřičko, zkvítalo,
nebe rač laskavě přispěti!