Stáltě v širém poli
strůmek osamělý,
vydán větrům v oběť,
zanedbán jsa celý.
Avšak nezaniknul
strůmek osiřalý,
neboť se ho ujal
zahradník oň dbalý,
jenž mu tolik péče,
lásky věnoval,
že se svěžím listím
bujně zelenal.
A když milé jaro
ve kraj zavítalo,
když na strůmek květů
vonných nasypalo,
ozval hlas se štěpův,
řkoucí k zahradníku:
„Čím Ti, muži dobrý,
označím svých díků?“ –
Zahradník mu na to:
„Vydej ovoce!“
Slova ta mi vryta
v duši hluboce,
jsouce pobudkou mi
k stálé činnosti,
k mravům ušlechtilým,
k vzorné pilnosti,
abych záhy dožil
oněch okamžiků,
kdež mi bude možno
na důkaz svých díků
ovocem svých snah se
zavděčiti svému
laskavému
zahradníku.