Žádostka je bystrá, živá, Ale nedočkavá, chtivá; Před zrakem jí mrakota, V mysli touha kormútlivá.
Na tváři hned tesknota, Hned radosti jasnota Jeví se, i vášeň divá. Lahodné jest její snění,
Sladké její probuzení. Ona den oslazuje, Blahodala miluje. Jej v milostném rozčilení
Příliš dívka starala, A pro chvíle nestrpení U výčitky se dala: Tím milého zahnala.
Se smíchem odšel v rychlosti, A nechal jí v zoufalosti. Bezsmyslná běhala, Po všem světě hledala
Nevěrného odběhlíka, Nemohouc býť bez milíka. Nejprvé šla ke dvoru: „Viděli jste rozmilého?
Máte Blahodala mého?” – Šprýmovníkům ve zboru Zdá se říkať potvoru; S smíchem praví, kde ho děla?
Kdo jest, aby pověděla, By vypsala milého. „Můj milý jest snadno znalý, Ontě všecek dokonalý;
Laskav je na každého, Každý laskav na něho. Um má zdravý, smysl kalý; Neznal nikdá svízele,
Všudy má své ctitele.” Načež oni: “S bohem jděte; Tu své ztráty nenajdete, Taký člověk, díme vám,
Nepřichází nikdá k nám.” Žádostka jde odtud k městu, V klášter vezme první cestu, Mníc, že tu své srdéčko
Najde v sídle pokojnosti. Dí jí převor: „Děvečko! Čekali jsme dlouho dosti Hocha tvého pěkného;
Neviděli však jsme ho.” Jeden bratr holený Pravil dobrodružce naší: Uspořte si cesty vaší,
Neb ten hošek milený, Jestliže jsem pravdu slyšel, Z toho světa v onen vyšel.” Na ta slova hnětlivá
Vece dívka hněvivá: „Milý brachu, já vám to dím, Že ten, po němž smutná chodím, Pro mne zrozen jedině;
Jistě bydlí v krajině, V nížto můj se osud vije, Jáť jsem živel, v kterém žije; Kdo vám o tom jinak děl,
Ten nerozum pověděl.” Potom krásná z toho zcestí Pošla hledat na náměstí Domnělého zběhlíka,
Nadějíc se najíť jistě S krasomluvci milíka, An ho malují tak čistě. Jeden praví: “Myslíme,
Bude na omylu paní: „Onť jest jenom v našem psaní, Více o něm nevíme.” Běžíc vůkol domu rady
Zamkne oči Žádostka: „O, můj milý není tady, V tomto sídle sporné vady, Jeho jiná radostka,
Jeho jiné svedly vnady; S předmětem mé milosti Černé rotě Themidině Není žádné svornosti.“
Jednak v chrámu Thaliině Na divadle myslila, Že milého spatřila. Volaná jde na besedu
K rozkošníkům jako host, Zvaným dobrá společnost. Lidé tu líbého hledu Mají ve svém způsobu
Jakous jeho podobu; Ale čím vytvařovali, Blahodala snažněji, Tím, jak vidí, méněji
Jemu jsou se podobali. Posléz dívka v zoufání Z neplatného hledání Domů přijde. Ledva vkročí,
V pokoji Milíka zočí, An tu stojí v nadání Náhlého se shledání. „Trvej,“ praví, „v budoucnosti
Se mnou v sladké pokojnosti, Nežádajíc přílišnosti. Chceš se stále kochati V mé milosti a osobě? –
Varujiž se žádati Více nad to, než dám tobě.” Žádostku a Blahodala Nečechové málo znají:
Nech se dobrých Čechů ptají, By jim jasna věc se stala, Kam to podobenství cílí, Co jest naše určení? –
Blahodala každý pílí, Lid po něm mře tesknou chvílí; I já jsem v tom domnění Že jsem jeho v držení;
Ale chráním se to díti; Kdo se jím kdy pochlubí, Závist mu ho pohubí; Chce-li jej kdo dlouho míti,
Hleď se a svůj život skrýti.
Cookies on Poetry Cove