Kdož 1) ve svých rodinách od Genia, s milým
Usmáním oka posvěcen,
Kdo tvou z mládi druží, Fébe Anakreon,
Báječnou, holubičkami
Básnickými olítán, v skolií hluku
Méonské na ucho hlasem 2)
Líbezným uvrkán, a perutím, žeby
Vrásek davnobylosti jich
Nezřel, záhy byl ostíněn a kryt 3): tomu
Darmo podmanitel, hrdý
Věncem, jenž uvadá od prokletí lidu,
Kývá vůcelivé 4) pole,
Kdež žádné mateří zasmucených vzdechy,
Posledním u políbení,
Mroucích tobě synů vyrvati nestačí
Ukrutná, storuká smrti!
Nech králům, že třebas jej přibočí osud,
Nezvyklý bojovým hřmotům,
V soudné ustrnulý pravdě, vidí němá,
Bezdušná, svalená těla,
Žehná odprchajícího ducha v kraje,
Kde vrah lidstva nevítězí.
Chladněť pochvalu on dobrotivou 5) slyší,
Chladně plýtvače 6) oslavou,
A blázna, 7) kdo vodit jej na odiv pilen
Brklým v obdivu přátelům;
Nedbá odrodilých soudu oněch Čechů,
Jimž v písních Jaroslav temen, 8)
Žádost pochvaly lepší, jemu bezsmrtí,
Pěvců před věky bezsmrtí. 9)
Jichž hodnost trvalá, rovně co proudové
Rostouc, vše století plní,
Objedná, i pravé odplatě jej, o níž
Pyšným snílo se, posvětí.
On, štěstí-li mu, což řídko jenom činí,
Dá přítelkyni myslivou,
Má v každé slze, písní dobyté, slzí
Příštích zvěstovatelkyni.