U své lvárny, na stolicy
Sedě, čekal na štvanicy
Kníže Hleď.
U něho lopoti, podpora tronu;
Horem do kola na balkonu
Pěkná pleť.
A kdy prstem kyne Kníže,
Otevrou se jedny mříže,
Potom rozmyslně v jev
Vyjde Lev,
A se dívá,
Zývá,
Hřívu vzstřese,
Protáhne se,
A prostře se
Tlapy sníže.
Opět prstem kyne Kníže:
Na obrat
Z druhých vrat
Tygr skočí;
Když lva zočí,
Vydá ryky,
Do okliky
Ohon vine,
Jazyk syne,
Plaše jda
Vůkol lva,
Zůří vrče;
Potom škrče
Lehne blíže.
Opět prstem kyne kníže.
Tu z dvou se závor jedinou
Dvě Levhartice vyřinou.
Ty klopotem se v souboj smělý
Na tygra střelí.
On chvátne je v tlapy zůřivě velmi.
Řva vyvstane lev,
A všecko ztiší jeho hněv;
V kolo divé
Vraždy chtivé
Rozhostí se líté šelmy.
Tu od zabradla dolů smekne
Se rukavička s ruky pěkné,
Padne mezy dravce dva
Tygra a lva.
Y dí Bíslavu z uštipečna
Kunhuta slečna:
„Nu, pane rytíři! když lásku máte,
Jakou každé chvíle mi přisaháte,
Rukavičku mi zvedněte!“
A rytíř skokem chvíle té
Rychle v strašný okol sběhne,
Zmužilými pojda kroky
Mezy lítých netvor boky
Po ztrátě se směle sehne.
A s hrůzou na to podívání
Hledí zemanky a páni.
A rytíř klidně
Rukavičku přinese.
Tu chvála z ust všech ozve se,
Ale laskavě a vlidně –
Došel k radostnému cýli –
Šlechtična oň jeví píli.
On kydv jí rukavičku řek:
„To pro mne, dámo, špatný vděk!“
A opustil ji po tu chvíli.