U své lvárny, na stolici
Sedě, čekal na štvanici,
Kníže Hleď.
U něho vládyky, podpora trónu;
Horem do kola na balkonu
Pěkná pleť.
A kdy prstem kyne kníže,
Otevrou se jedny mříže,
Potom rozmyslně v jev
Vyjde lev,
A se dívá,
Zívá,
Hřívu vztřese,
Protáhne se,
A prostře se,
Tlapy sníže.
Opět prstem kyne kníže,
Na obrat
Z druhých vrat
Tygr skočí;
Kdy lva zočí,
Vydá ryky,
Do okliky
Ohon vine,
Jazyk syne,
Plaše jda
Vůkol lva,
Zuří vrče;
Potom skrče
Lehne blíže.
Opět prstem kyne kníže,
Tu z dvou se závor jedinou
Dvě levhartice vyřinou.
Ty klopotem se v souboj smělý
Na tygra střelí.
On chvátne je v tlapy zuřivě velmi.
Řva vyvstane lev,
A všecko ztiší jeho hněv;
V kolo divé
Vraždy chtivé
Rozhostí se líté šelmy.
Tu od zábradla dolu smekne
Se rukavička s ruky pěkné,
Padne mezi dravce dva,
Tygra a lva.
I dí Vojslavu z uštipečna
Kunhuta slečna:
Jakou každé chvíle mi přisáháte,
Rukavičku mi zvedněte!”
A rytíř skokem chvíle té
Rychle v strašný okol sběhne,
Zmužilými pojda kroky
Mezi lítých netvor boky
Po ztrátě se směle sehne.
A s hrůzou na to podívání
Hledí zemanky a páni.
A rytíř klidně
Rukavičku přinese.
Tu chvála z úst všech ozve se,
Ale laskavě a vlídně –
Došel k radostnému cíli –
Šlechtična oň jeví píli.
On kydv jí rukavičku řek:
„To pro mne, dámo, špatný vděk!”
A opustil ji po tu chvíli.