Poustevník.

„Veď, poustevníčku laskavý, Mne skrze pustinu, Tam, kde jen oheň blyskavý Těší tu dolinu.

Já bloudím tuto sám a sám, Již všecek umdlený: Čím dál, tím delší nalezám Les tento zmatený.”

„„O nechoď, synu, po tmavém Odvážně po lese, To světlo v lesku klamavém Ti zkázu přinese.

Přijímám ve svůj příbytek Pocestné častokrát, A skrovný s nimi nábytek Zděluji míle rád.

Beř, poustevník co chudičký Ti v nouzi poskytne; Měj se mnou pokrm střídmičký A lůžko rokytné.

Živůčka k jídlu pro sebe Jsem nikdá nezabil; Milosti této od nebe Dobrého jsem nabyl.

Mně trávná hora bez viny Pokrmu dodává, Vždy mi se chutné byliny I vody dostává.

Ach, člověk mnoho lopotu Má pro svůj denní kvas; A málo třeba k životu, I to ne dlouhý čas.””

Jak sladce nebe déšť roní, Tak jeho výmluvnost: A z ticha jemu se hloní I následuje host.

Ve tmavé poušti jeskyně Jeho se skrývala; Však ráda bludné chudině Se vždy otvírala.

K té pusté skrýši naměří, Tam v krátce přibyli; Zacvakla skoba u dveří, A oni vstoupili.

Když v soumrak pilný dělníček Na lůžko chodívá, Poustevník kutí ohníček A hosta zabývá.

A krměmi bylinnými Jej vlídně častuje, I slovy boholibými Mu chvíli zkracuje.

Koťátko spolu cítící Vesele skákalo; Tu roždí plálo chřestící, Tu cvrče cvrkalo.

Radosti ty však odtuchu Mládenci nedaly; On sevřen byl ve svém duchu, Slzy mu kapaly.

To poustevníka zle bodá, Že jemu pláče host: „„Jaká žalost tebe hlodá? Neb znamenám žalost.

Jsi z vlasti vypověděný, A bloudíš sem a tam? Či od přátel opuštěný? Trápí tě lásky klam? –

Co štěstí dává, darové Jsouc marní, neblaží; Marnější pak ti bloudové, Kteří po nich baží.

Přátelství? jméno větrné, Co sen, neostojí; Bohatstva, slávy – šetrné, Však bídy se bojí.

A láska? – tať je prázdný hlas, Hra pouhá miličkám: Ta jenom hnízda tento čas Zahřívá hrdličkám.

Mládenče! zapomeň starost, Ženy i všechen trud. – ”” V tom náhle projevil se host, An ruměnil jej stud.

Ve tváři jeho zkvítaly Přelíbé sličnosti, A ranní záři rovnaly Se v pěkné krátkosti.

Prs zedmutý, zrak sklopený, A tělo ztepilé – Již poutník jest prozrazený, Jsa – děvče spanilé.

„Ach, odpusť, pane, děvčeti, Jenž rušilo tvůj klid, A smělo semo kráčeti, Kde máš s bohem ty byt.

Polituj, prosím, stvoření, Jež láska zavedla, A chtějící utěšení Do smutku uvedla.

Byl slavný někdy otec můj, A bohatstvím se stkvěl, Mně chystal všechen statek svůj, Mne jedinoutě měl.

Mnohý jinoch z ruk otcových Mne vzíť usiloval, A oheň ke mně v prsech svých Buď cítil nebo lhal.

Vždy s přípovědí příjemnou Prodajný hluk tu byl; I Litmír stál o lásku mou, Však mně nepochlebil,

Měl on jen prostočistý šat, A žádnou mohútnost; Na ctnost a rozum však bohat, A to mi bylo dost.

Jej krůpě rosy přečisté, Květ rajské zahrady By u rovnání zajisté Nalezly bez vady.

Na kvítku rosa, květu běl Nestálou krásu má, Jich krásu Litmír dobrý měl, Jich stálost měla já.

Za jeho jsem umílení Nelásku chovala, A smíchem jenom trápení Mu odměňovala.

Až mne konečně zanechal Hrdosti a vině, Na poušti obývať se jal, Kdež umřel v tišině.

Však za ty jeho tesknoty Můj život spláceť má: Hledám i já té samoty, Kde on byl, budu já.

Tu v zármutek se cele svůj Umrouci zavinu: Tak zhynul pro mne Litmír můj, Tak já proň zahynu.”

„„Chraň Bůh!”” – on obejma ji, dí, Uleklou velice: Chce lát’, však před sebou vidí, Litmíra děvice.

„„O Angelíno! vrácený Mé duši anjele! Aj, žive Litmír ztracený! Pusť, dívko, od žele.

Nechť na smutek a vzdychání Nastoupí veselí; Po tomto sladkém shledání Nic nás nerozdělí.

V té lásce blahé mnoho let Kéž živi budeme! Když ty povzdechneš naposled, Tu pukne srdce mé.””