Druhu můj! chtě stoupiť v šumný svět S líbeznou a čistou duší svojí V jarním květu mládeneckých let, Rád by mluvil o tom s musou mojí,
Čeho každý hledá na světě, A co věčně lidem v předmětě, O čem rovně povoleno soudiť Učenému, jako nevědě,
Bohatci, i komu jest se troudiť V plášti chodeckém a obědě, Na stolicích slávou okroužených, I v chaloupkách sedlských utěšených,
Na čem naděje se u lidí V každém země prouhu postavuje, A co smutných srdce obelšťuje, Ale ach, se v nikom nevidí!
O štěstí je slovo. Událíme Pod větví se k oné jívině, Prochladou své city osvěžíme, Tam i rozmluvou se nasladíme
V líbezné té musám tišině. Druhu můj! I jesti k víry hodnosti, Aby deset tisíc bylo mnění Učených libomudrckých pření
Ve spisovnách šedé dřevnosti O prostředcích šťastně tuto žíti, O prostředcích útěchu najíti? Ale tak jest; není v počtu chybeno.
Thales, Chylon, Pittak a Stylponi, Diogeni, Plato a Zenoni, A co jiných světu viděno, V dílnách, chrámích, sadech zrozkošnělých,
Na bečkách a kobkách zatemnělých, O nejvyšším blahu mluvili, Smrtedlníky k štěstí vábili Svému – berlami se žebráckými,
Bradami se klnouc svěcenými, Že plod pozemního svršenstva V sadu moudrosti jich bráť se může, Že v něm netlelý květ blaženstva
Svěže kvete jako pyšná růže. Slova kázala se překrásná, Jen že nebyla i souhlasná: Jeden křičel: stoupej sady!
Druhý: ne, ne, pojdiž tady! – A co Gréci? zabývali se, Učeným rozepřem smáli se, Začasté i snem je zvouce.
My též po jich stopě jdouce Toho věku dočekali se Mnoho o té věci šumu, sporu Od nejedněch nových hrdecův,
Kterým často bez rozboru Dáno jméno mudrcův. Oni také svatě zaslibují Přímý k štěstí ukázati sled,
Ale v tvář ho sami nespatřují, Živou pode jhem, jak všickni, běd, Živou, hořké slzy z očí tratí, Jimiž tíše osudovi platí
Za to právo mudrcemi slout, O štěstí vynášet v knihách soud. Nelstěme se klamem obraznosti, Hledajíce v světě blaženosti!
Spíše, druhu můj, ty dobudeš Divotvorný filosofský kámen, Než věk bez bolesti probudeš. Iapetův syn étherný plamen
Člověkovi krádí s nebe snesl, Ale štěstí jemu nepřinesl, Ono v úděl nám se nedostalo, A tam s Jupiterem pozůstalo.
Vzdychej, touži, není k platnosti! Osudové řekli: budiž světe Bydlo přízraků a marnosti, Kde v běd mnoze bláha málo květe!
Řekli – ihned šumnou ochotou Marnosti vše na zem spustily se, Hrdinové v brni strojili se, Jsouce jati slávy krásotou;
Mečem mávajíce poletěli Usmrcovat lidí v zábavu, Jedni trůnu chtíčem zahořeli, Druzí býť i v chrámě k odivu;
Jedni drze vesly šumícími Rozdělili pěnu dalných vod, Druzí chtivě rukami mocnými Otevřeli v zemi temný chod,
Světlého by prachu hrstku vzali – Matné domněnky všem hlavu spialy. Vítěz nad národy mohutnými, Vládce nad zeměmi bezčíslnými,
Jehož čelo bleskem věnčeno, V duševném předc mraku umdlévá, Sám i sebe tajně často ptá, K čemu na výsosti stupně kráčel,
K čemu v krvi lidské laury smáčel! Smělec Ameriku odekryvší Pouti žádné k štěstí neodkryl, Indy okovami zaklíčivší
Sám též okovami sklíčen byl, Vedl i skonal život v utrpení. A ten skelet drkotající, Který nezná užívati jmění,
Prostřed něho v touhách žijící! – Ale kdo můj druhu s ouplností Vlny přečte v mořské hlubině? A kdo představí nám v kartíně
Ničemnost všech zemních pečlivostí! A co dělať? V lesův pustině V nevědomé skrýši žel se hostí, S světem zbožně na vždycky se prostí,
Kdy k neštěstí svět jest takový; Ouve, anachoret v příkroví Pustém šťastlivější jiných není! V samém strasti zemské zapomnění
Jeho duše ujediněná Němým zrakem obehrazená Poustává, klesá, vadne; Srdce tesklí v hrudi chladné,
Čím se zajímati neznajíc; Hejno oblud v adské hrozlivosti, Plodův dušní jeho pustotnosti, Divův hrozných milionové,
Zmije létající, drakové Nad ním šustí křídly šumějíce, Um pak jeho strachem ztemňujíce; – V té on strasti život skončuje!
Takový ten svět jest podměsíčný: Ač v něm blaha málo domuje, Ač v něm hoře spůsob mnoholičný: Jednak my předc pro něj rozeni,
Duší, umem k tomu dařeni, A v něm dlužni do skonání býti. Hleďmež jej si tedy sladiti, Nejméně, jak možno, toužiti,
Raději, jak možno, tíše žíti, Bez všelikých marných žádání, Pustých, blýskajících nadání; Ale co kde najdem příjemnosti,
Užívejme toho v ochotnosti. V pustých lesů hlubokosti Bývá nejkrásnější anemon, Kdy úkradkou vyjde on
Prostřed písku, v samotnosti; Ve mhle, v kormoutlivé mrákotě Jest papršlek slunce veselejší; Dobra na zemi je v sporotě,
Ale proto ono – tím milejší; To buď srdcem našim zisk a plen. Kdo můž býti málem spokojen, Není smyslův, chtíče nevolníkem:
Bohactva i slávy pochlebníkem, Kdo jest duší přím jak postavou, Po blahu se v koráb nevydává, Ani s moře lodí očekává,
Nechvěplí se větrů zábavou, Pod sluncem se ve svém domku kryje, Pro dnešek jen vždycky v dnešek žije, A své mysli neprostírá dál;
Kdo se lidem přímo v oči dívá, Tráveniny v nápoj nenalívá, Aniž kdy se trudné práce bál; Koho blaží prochodiť se v poli,
Komu oddech v znojném čase mil, Kdo se rukou, umem, neb jakkoli Požitečna jiným učinil, Kdo jest na příjemnou službu čil,
Žije milovaný v šťastném snětí, A jest otcem dobrých, milých dětí; Kdo, kdy skuka, musy přizývá S něžnou jejich druží, milostkami,
Své i cizí chvíle sladívá, Prosy nebo veršů zabývkami, Od čistého srdce směje se (Pravo směje se, ne hřešno)
Nad vším, co se jeví směšno: Tentoť světem klidně béře se, Nežádá, by zhasli jeho dnové Od jedu neb mečů hubících,
Tomu světem svět, ne peklem slove; Prostřed trnů život kolících Růžemi ten pouť svou květí, Odtušení najde bolestem,
Čas večerní s usmíváním vstřetí, A v půl noci usne tichým snem.
Cookies on Poetry Cove