Svou ženu Hlupoň, lítou lvici,
Nazývá vždy svou polovici:
I což se jemu zdá?
On s milenci ji, očma hledě,
Den jak den vidí na besedě:
Vždy Hlupoň pravdu má.
Tvá ti nebem slove milostnice,
V tváři její vidíš oblohu:
Já na čele draka vidím sice,
Panny ale viděť nemohu.
Zpěv velebíš sprostý, vyššího nechápaje myslí:
Jetřichu, tys sprosták! – Sprosto-li tohle ti dost?
Bezchutné a nebásnické dals pochvalu písni,
Básnická se ti pak chvály nehodna vidí:
Jest syrinx, lyra je zde také, je tu Pan, je Apollo:
Sejmi klobouk, Mídas, Jetřichu, též tu bude.
Buď všetečnost, buď nouze přivedla tě z dálí;
Proč ústa tvá jen vždycky vaši zemi chválí?
Tu nic ti nejde k chuti, jak tam za horami:
Jdi, zůstaň, kde se líbí, my zde dobře sami.
Kazatel ten lidmi pohybuje:
Mně i žaludek se zkormoucuje.
Že pohnutedlně káže, kdo můž příti,
Jen počne, hned se každý chystá jíti.