Selanka hvězdná večerem dýše
v duši mé budíc útěchu sladkou,
že Tě zas uzřím za dobu krátkou,
jakmile do snů tajemné říše
odejdou všecky myšlenky dumné,
žes byla u mne – že nejsi u mne.
Nechoď mi ale s ubledlou skrání,
s otázkou trpkou na svadlém retu,
proč se k nám nejspíš za lásky květu
sklamání zlatých nadějí sklání,
leč přijdiž ticha, s úsměvem v líci –
jak je Ti lehko ve hrobě spící.
Mysli, že dřímáš v náruči mojí,
zdá-li se Tobě země ta chladnou,
mysli, že nemám vzpomínku žádnou
nežli tu, která těchou mě kojí,
že, co mi touhou po Tobě vadne,
Tvým zjevem v sen můj poznovu zmládne.