V kyjovském hradě veselo. V pohárech víno šumělo a hluk se nesl jasným sálem. To Boleslav zas hoduje,
co zatím Polska běduje; neb on juž zapomněl jí málem. Vždyť lid je krále podnoží! On ve hrob národ uloží,
jen aby tyla vášeň jeho; lid mučí hydra násilí, jej kati v slzy stopili, a kníže mrhá vzdechy jeho.
Kol stolu polští pánové; jsou veselí to druhové, však nejveselší ze všech kníže. A hluk se bujný utišil,
co Boleslav hlas povýšil, a rázem pohár v ruce dvíže: „Ať žije radost, veselí, plesem se srdce tetelí,
a blaho každé oko hlásá. Tak Boleslav to miluje, a s ním kdo rád si hoduje, ať rovným hlasem bujně jásá!“
A pohár k ústům přikládá, tak pánů řadu pobádá, a každý rovně činit jme se. A „živ buď, kníže veselý!“
zabouří sbor ten ztupělý, a hlas se šírým sálem nese. A dále bouří veselost. Je nákažná jak zbabělost,
a jak když nemoc lidstvo hubí. V duši se každou vluzuje, a tam si říši zbuduje, a v srdce zatíná své zuby.
Tu z pánů jeden povstává, tak s řečí volnou zahrává: „Kdo cítil v hrudi síly dosti, by vínkem královským se ozdobil
a koruny si zlaté vydobyl, ten právem zvát se může „Smělým“. A lesk té koruny kdo okem bdělým a mečem ohnivým si hájí,
o něm pak svět pozdější bájí a sláva jeho plní šírou končinu jak slunce lesk nezměrnou moře hladinu – ten, lidské nedosažný útrpnosti,
ve prsou svých vědomí božstva hostí. Opojná jesti slávy moc, a kdo jí jednou okusil, zpět vrátiti se nezkusil,
ba nemoh’ v bídy lidské noc. Kdo s trůny sobě pozahrával, jim krále po libosti dával a národy měl za podnoží
a vůli svou za vůli boží, kdo Uhrům krále Belu dal, a Rusům na trůn Izjaslava, ten slávu poutem k sobě spjal
a věčná bude jemu sláva!“ Tak sotva pán že dokonal, hluk nesmírný jej překonal: „Buď živ náš Boleslav, král Smělý!“
Poháry vůkol břinkaly – a furie se chechtaly – že král jim propad’ otupělý!
Cookies on Poetry Cove