V zášeru dřímá krajinka hor,
v chaloupkách světélka hasnou.
Ticho, jen z hloubi zalká-li bor,
odvětí ozvěn v duši ti sbor,
jež snad až ve hrobě žasnou.
Kam děl se, bory, sladký váš hlas
provátý lásky mé klidem?
Což pak tu nemám blaho své zas
líbaje rosu s hebkých mu řas
neznanou bezcitným lidem?
Zašumte ještě z nitra svých dum
tajemná prorocká slova,
zkvete-li štěstí mým příštím dnům?...
Slyš, ten hlas děsný!... v tesklivý šum
zahoukla příšerně sova.