Ne, těch snů neželím, co v mládí těšily mne,
než jsem se dověděl, že na věky si zdřímne
Tvé oko blankytné, kam s obavou jsem zíral,
jak jeden po druhém z těch snů tam odumíral,
až s nimi pohasl i Tvého oka svit!
Ne, těch snů neželím, co snila’s na mém klínu,
kdy touhou překonán ve tichém lásky stínu
jsem snoubil duše Tvé i svojí duše klid!
Jich proto neželím, že k hrobu utýraly
ty oči milostné, jež vždy se na mne smály
půvabem nebeským, že by sám anděl hněvu
k nim láskou zatoužil a chtěl by na úlevu
všem srdcím trpícím andělem smíru být!
Jich proto neželím, že ulétly tak ranně
z Tvé duše ubohé, jež vzpomínajíc na ně
ze stesku musela ráj lásky opustit!