Nesmírná přírodo! ty matko svatá,
proč hrobem býti musíš dítkám svým?
Proč okovy tak pevnými jsi spjata,
že volnost údělem ni není tvým?
Ty myšlénkou jsi vzniklou z božstva záře,
jeť volný bůh, i ty tak býti máš;
proč vtisk’ ti tvůrce v čelo odznak lháře,
že odlesk jeho jsi, však netrváš?
Ty stále tvoříš. Než, co’s vytvořila,
to mizí okamžikem jako stín,
kdy slunce jasná tvář se objevila,
v nejhlubší husta lesa prchá klín.
Aj, ničí oheň, vítr, ničí voda,
že nikdo říci nemůž: „toto jest!“
Tak nikde není stálost, nikde shoda
a porušení znak vše musí nést.
A všude kyne steré oklamání
a ze všad zuby štěří protiva,
kde lehké jen se zjeví pozasmání,
hned potlačí je pravda ošklivá!