Tak dřímej, dřímej v proutěném koši, vyspi se, chlapče, dokud jsi mlád, beztoho brzo drsnou svou rukou zbudí tě život a musíš vstát.
Pak půjdeš s námi ráno co ráno, – kdy ještě v žíly proniká chlad – po polní mezi do města k práci, po cestě chlebem skonejšíš hlad.
Na stavbu přijdeš, kde trčí vzhůru lešení zrádné jak sliby žen, po němž jak hmyz se sta lidí šplhá vydaných větrům a bouři v plen.
Dostaneš z pytle zástěru režnou, polezeš s námi výše a výš, jestli tě závrať zachvátí při tom, hned v sobě zdus ji, přemoz a ztiš.
A pak si zvykneš... Kladivo, cihla malta a kámen, déšť, větrů van zdrásá ti maso na tvářích, rukou, pln budeš jizev, trhlin a ran.
Uslyšíš řeči na poslech strašné, z úst drát se budou, z úst druhů tvých – však věř, že často ve slovech hladkých čpí stokrát horší zločin a hřích.
A budeš stavět ozdobné stropy, síň, chodby, lázně, jídelnu, sál, zbuduješ vše to – ne ale sobě, ty budeš v chajdě zůstávat dál.
A uzříš časem ve skvostných robách bělostná těla zámožných žen, marně však ždal by’s na nich kdy něco, byť to byl úsměv jediný jen,
neb nemáš školy, tituly, pensi, a ten tvůj tatík, ten je tak chud – aby’s pak zalhal světu to všecko – to už ti nedá vrozený stud.
Tak budeš chudý dále a dále, na noc vždy v chajdu přijdeš k nám spát, a tak se sedřeš, že sny i ztratíš, nic se ti nikdy nebude zdát.
Ke všemu ještě, až přijde zima, až v město sjede palčivý mráz, řeknou ti suše: Teď jděte domů, na jaře přijďte, chcete–li, zas.
A půjdeš, půjdeš, jako my všichni, počneš se s hladem divoce rvát, ucpávat v chajdě skuliny steré, jimiž se bude bída k nám drát.
A jednou za čas do města zbloudíš, hodinky, prsten a vše, co máš, rád to tam, hochu, zastavíš někde a pár těch grošů na chleba dáš.
Co že ty nespíš, ty zíráš na mne? Spi raděj’ chlapče, dokud jsi mlád, však přijde doba, a přijde brzo, a ta tě zbudí – pak musíš vstát.
Protrpíš vše to, co já zde trpím, ty ještě ano – ne však tvůj syn. Z tvých očí malých čtu to tak jasně, vidím v nich světlo, vidím v nich stín.
Ten stín je napřed, za ním je záře, zář však již ostře vrývá se v stín – – ty ještě zhyneš v šedu a chmurách, ne však tvé dítě, ne však tvůj syn.
Tak dřímej, dřímej v proutěném koši, přivři svá víčka, přivři je zas, vyspi se, dítě, vyspi se ještě – pokud to možná, dokud je čas.
Cookies on Poetry Cove