Ven pohleďte, noc plná letní krásy,
hvězd na obloze, jako zrn se třese; –
kde bloudil jste dnes celé dopoledne?
On usmál se a zašept: „V černém lese.”
My byli též. A moje mladá žena
květ trhala a poslouchala ptáky,
jež ráda má. Co vy jste činil v lese? –
„Pro nejdražší svou hledal jsem cos taky.”
Pro nejdražší svou? – Jahody snad rudé,
neb květ, jenž pln jest ranní, vonné rosy,
či malin skvost a ostružiny tmavé,
neb péra drahá, jež pták v křídlech nosí?
On usmíval se stále všemu pouze,
svým zrakem zbloudil na své prsty časem,
pak stiskl ret a mhouřil svoje oči,
děl zvolna, sotva slyšitelným hlasem:
„Květ, jahody a péra, vše mi k smíchu, –
to sotva někdy zalétne mi do snů!...
Na také věci nemáme my času. –
Já na rakev své dceři hledal sosnu.”