Jste bled tak dnes, vy chvějete se jaksi,
své čelo chmouříte, vás něco mrzí...
Vím novinu, – nuž mohu vyprávěti?
On rychle pravil: „Vypravujte brzy.”...
Snad znáte ženu v šátku nekonečném,
jež po hospůdkách vetché vodí dítě,
by pělo písně plné kalu, bahna? –
On zrak svůj sklopil k zemi rozpačitě.
Vím, kdyby vy jste včera zřel to děvče,
když plačtivým svým hláskem pěti mělo,
když nemohlo dál, – jak je ona žena
svou drsnou rukou udeřila v čelo, –
že jistě byste skočil rozezlený
k stařeně bídné, pádnou pěstí svojí
ji srazil k zemi. Že to pravda svatá? –
On plaše jen se rozhléd po pokoji...
Proč mlčíte? Proč skláníte svou hlavu,
nač vzhlížíte tak před se vyjeveně?...
Vím, dobře vím, že vás to tajně pálí,
že v duši svojí klnete té ženě...
Že pravdu dím? – On klesl nazpět k stěně...
„Dost, dost již, pane,” zašept k němu zkrátka...
Po chvíli zved se, pravil rozechvěně:
„Ta žena v šátku byla – moje matka.”