V tu chvíli, kdy lid do vsi se hrnul,
v baráčku zašlém poblíže cesty
mladý se život, docela mladý
se světem tímto pro vždycky loučil.
Slabounká žena v posteli chudé,
průhledné ruce na prsa tiskla,
oči jí hasly, rty se jí chvěly,
okamžik ještě a bude po všem.
Před rokem právě z vězení přišla,
ach, byl to tehdy deštivý čtvrtek!
Na prahu matka zdrcena stála,
v náruč ji chytla, do jizby vedla.
A to se všechno proto jen stalo,
že ji žid zmámil, penězi spletl
a že když potom hanba už řvala – –
však víte přece, co se tak stává.
Z vězení přišla, krvavé vrásky
na čele bílém dál jí však plály
a nemoc při tom v prsou jí rostla.
Zač taký život! Smrt stokrát lepší!
Zástupy kolem baráku ječí,
nemocná sebou na loži hnula,
jas čistý šleh’ jí z hasnoucích očí
a ústa něco šeptají měkce.
V tom vetchá matka, jež vedle stála,
nahnula hlavu a ptá se dcery:
„Co pak si přeješ srdéčko moje?“
– „Otevřte okno!“ – zašeptla dcera.
„To nesmí býti, vždyť mráz tam šílí,
srdce by tobě slaboučké uštknul.“
Dcera však na ni upjatě hledí
a šepce znovu: „Otevřte okno!“
Zástupy venku divoce křičí,
jek jejich letí mrznoucím krajem
a matka vetchá, křižujíc čelo,
po špičkách kráčí k nízkému oknu.
Okénko vrzlo docela tiše
a vlna křiku do jizby vpadla.
„Ach, moji bratři!“ – nemocná šeptla,
zavřela oči a bylo po všem.