U stolu sedí; hlavu sklonil v dlaně, tvář hraje do ruda mu, pěsť se stiská... Chléb černý před ním nedotknut jest dosud a vedle něho plná stojí miska.
A žena v koutě sotva někdy kradmo svou hlavu pozvedne a k němu vzhlíží. – „Ta hanba hrozná, již nám dcera činí, mne, ženo, jako skála tvrdá tíží.
Že nezhynul jsem raději již dříve, než na hlavu mou přišla taká hana! Mně krev se v žilách pění, vzpomenu–li, že žije s ním až dosud neoddaná.”
V rty zpráhlé zaťal zuby křečovitě, svou rukou mávl nad svou bílou hlavou. Přistoupil k oknu, přitisk na sklo čelo a mlčky zřel v noc zimní, smutnou, tmavou.
Po chvíli děl pak: „Hůl sem, klobouk starý, jsem tady zas, než půlhodina mine, – buď přivedu ji s sebou pod krov zpátky, neb... neb mou pěstí tvrdou jistě zhyne!”...
Na prahu stanul, chmouřil svoje čelo, zrak jeho žhavě jako šelmě zářil... Zři na ně. Ona v prostřed jizby stála, u stolu ten, jenž jeho dítě zmařil.
Již pozvéd ret... V tom zrak mu stranou zbloudil, on sáhl rukou ve vlas rozpačitě, – zřel, kterak z kolébky své malé ruce vztahuje k němu usmívavé dítě.
A srdce jeho jak led v žáru tálo, hlas selhal mu a v oku se cos chvělo; sám nevěděl as, jak to všecko přišlo – a v mžiku líbal dítěti již čelo...
Pak jak by styděl se, hned zmračil čelo a vzhlédl k nim. V tom počal se však chvěti a místo hněvu, rozpřáhl své ruce a zašept měkce: „Pojďte ke mně, děti!” –
Když přišel zpět, již půlnoc dávno byla a žena vstříc mu vyšla do alejí... „Nuž jaké zprávy?” nesměle se ptala a jako v podzim list, hlas chvěl se její.
On mlčel chvíli. Pak ji něžně objal, zas jednou po tak dávné, dávné době a na čelo jí polibení vtisk: „To posýlá ti, ženo, její robě.” –
A ona v zrak mu udiveně zřela a zašeptala; „Vypravuj mi brzy.“... On usmál se a v čelo stáhl klobouk, by nezřela, že on též jednou slzí...
Cookies on Poetry Cove