Tak ještě zlosť a vztek, toť mnoho přece
a lán jest již váš, jenž se plazí k řece,
již soud vám vše dal a co ještě chcete?
A přec své zuby ceníte a štvete
svět na mne. Jsem již strhaný a chudý,
jsem žebrák a ke smíchu jsem všudy,
vše proti mně i srdce, jež tak bolí!
Jen jedno mám, že spáti mohu v poli; –
však buďte klidný, přijde zima rázem
a pak to znáte! – klesnu zmrzlý na zem...
Víc nemám již. Co přece ještě chcete,
proč zub svůj šklebíte, proč štvete
svět na mne? Máte vše, co chtěl jste věru! – –
„Vše? Ještě ne! Vzbuď k žití moji dceru!”