Ptáci.

Jak havran peří černý měla vlas a oko její luzný lesk a jas a hrdlo jako slavík mělo zvuků... Však úsměv bolný na rtech se jí třás,

vždy byla smutná a nevyšla z domu, že chudák měla zmrzačenou ruku. Já často řek jí: „Zanech smutku již, vždyť každý nesem svůj si těžký kříž,

buď pevná přec, pojď jednou do přírody, kde, dítě zlaté, bůh je tobě blíž, tam sednem do trávy a budem poslouchati, jak zpívá pták a šumí bouřné vody.”

Posléze svolila. Byl letní den, vše bylo ticho, větřík vanul jen, když vyšli jsme si do malého háje. Svět před námi byl všecek otevřen,

vše mohli jsme z té velké knihy čísti, zpěv potoků i lesů snivých báje... V tom vytrhl nás ptáků chvatný let, jímž tihli v dálavu, v ten šírý svět,

kam nás to všechny rádo, rádo svádí... A slzí měla při tom plný hled. „Viz,” děla mi, – „tak v dálku šerou prchá mně, mrzačce, to drahé, zlaté mládí.”

Od doby té již nikdy nechce ven, snad v zahrádku svou někdy vyjde jen, jak mlha chudák pomalu se ztrácí... Já často bývám nad tím rozechvěn,

že na světě jsou ještě tací lidé, jež k slzám donutí ti malí ptáci.