Och, šlehnou jistě ranní záře, jež nikdy dosud nezasvitly, jen co si lidstvo s těla strhne svou karkuli a dětskou kytli.
Však má-li duše naše býti z pout dětstva na vždy vybavena, pak podvazky jen nejdřív přetnout, jež hodila nám na krk žena.
My dávno mohli znát už původ i účel znát, jejž má náš svět, kdyby nás měkká těla ženská nevlekla s výšin v hloupost zpět.
Co ženě na tom, jaký účel hlubiny světa skrývají? Jí stačí k štěstí tvrdý korset a plochá bajka o ráji.
Ženy nám oči vyloupaly, svůj za ně vsadily nám hled, a proto díváme se cize zženštilým zrakem v šírý svět.
K nám mozek volá: „Ty se klameš!“ Však oči praví: „Dobře zříš!“ A zrak je zrak a naposled mu spíš než-li mozku uvěříš.
Však povstal časem přece titan, jenž zdeptal svého zraku blud, jenž přetrh’ svazky s tělem ženským a čistým žárem vznítil hruď –
a nad tím mužem všichni žasli, v modlitbě zbožné chvěl se ret: „Toť jistě svatý, – pojďme za ním! –“ A šli! – však ku svým ženám zpět.
Pod ženským pantoflem sténají umění i lidská věda, obé se mátožně potácí a moudrosť v punčoškách hledá.
Od země k výšinám nemůžem’, podpatek ženský nás tlačí, musí nám k životu stačiti, co ženám k pohodlí stačí.
Všecky školy, vynálezy, básníků smích, herců sten, všecko je jen pro zábavu rozhýčkaných našich žen.
Všechna hesla, vědcův spisy, války, zpěvy, potýčky – na svém rubu podšity jsou kusem ženské spodničky.
My už tu nadvládu nestrhnem’, v nás už té síly není – tak aspoň připravme na zápas příští své pokolení.
Své mužské aspoň potomky vytrhněm’ ženám z rukou – ti ať se v srdcích svých zkřemení a v nové světy ať tlukou.
Tolik jen mohu citovati ze všech těch archů, které mám, a kdybych dál chtěl pokračovat, musil bych psát, co cítím sám.
Však já bych jinak věru hlásal, známť ženských srdcí z prakse dost, než nesmím – neb bych z toho doma mít mohl hněv a mrzutosť.
Cookies on Poetry Cove