Jej slyšela za vetchou mluvit stěnou:
Rty ženy mé jsou hořké teď již věru, –
ji nechci víc, jest příliš pro mne smutná,
já rád mám pouze, pane, vaši dceru.
Dnes řeknu ženě: Dojdi na předměstí,
kde Háta leží na smrtelném loži,
jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě,
než duše její půjde před soud boží.
Tam víte snad, jak již to přece bývá,
vždyť krůpěj jedu stačí do sklenice...
Zde ruka má. Jí lépe bude v nebi,
na zemi pro ni není blaha více...
Víc neslyšela... Sklonila svou hlavu,
ret cukal jí a ňadra pracovala...
V tom vstoupil on, vzal její chladnou ruku
a hladil tvář jí, jež jak oheň plála...
Po chvíli pravil: Dojdi na předměstí,
kde Háta leží na smrtelném loži,
jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě,
než duše její půjde před soud boží...
A ona zvedla zrak svůj slzou vlhký,
šál vzala si, jejž dala kolem skrání,
své dítě ještě v čelo políbila, –
pak pro smrť šla si, nedíc slova ani.