To báj stará vypravuje: V skalných klenbách temné sluje sta let obr najatý pro cizí lid musel dříti,
kladivem v kov tvrdý bíti, přízi stkávat na šaty. Sta let různé věci robil: meče koval, štíty zdobil,
v látky kouzlil květů roj, stavěl krov dnes, zítra pluhy – den byl jeden jako druhý: samý pot a samý znoj.
Až bůh sám s té hvězdné výše soucitem jat, vstoup v tmu skrýše a k obrovi měkce děl: „Dost jsi dřel se, brachu šedý,
dost těch trampot, nuž, slyš tedy, rci sám, co by’s nyní chtěl? Vyřkni to jen, bůh vše splní!“ – – Obrovi se prsa vlní,
ruka maně hledá skráň. V hlavě se to divě rojí, srdce buší v nepokoji, v pěsť se svírá drsná dlaň.
Najednou se obr zvedá, žárem plá tvář jeho šedá, ohněm sálá jeho hled. „Nuže, žádám, bože milý,
abych mohl v této chvíli vlastním zrakem pohledět na vše, co v té drahné době zrobily mé ruce obě,
co můj rozum vytvořil. To bych vše rád viděl nyní pohromadě, v jedné síni!... To ždám, by’s mně vyplnil.“
Sotva prones’ slova tato, sluj se mění v zář a zlato, všude jas a všude plam. V dálce mizí šedé stěny,
strop je nad ním otevřený – před ním se pak zvedá – chrám. Chrám to práce velkolepý! Pluhy v něm a rádla, cepy,
šatů plno, mnohý skvost, lesklé meče, zdobné štíty, nádoby, v něž květy vryty, cetek spousta pro radost.
Obrovi se dech až tají, sval se chví a oči plají, – – váhá vstoupit v bajný chrám. Pak přec vstoupil. – Co to tady?
Vždyť co vidí kolem všady, to vše zrobil přec on sám?! Ano, ano, poznává to: Zde ten pohár samé zlato,
tam ten meč a ten zde pluh, všechna tato zářná díla! Ze všech sálá jeho síla, šlehá vlastní jeho duch!
V žilách hned to plá – hned zebe... Obr poznal sama sebe, svoji sílu, rozum svůj! „Ha, kdo umí robit toto,
ten zde věru není proto, by byl zavřen v temnou sluj!“ Cítil na ráz plamen v těle, pružnosť v pažích, hrdosť v čele –
kladivo v pěsť chytl svou. Vyrazil ven a hned směle vrh’ se na své věznitele, stlouk’ je rukou svalnatou...
Och, náš lide uhnětený! Také dnes tvé sluje stěny mění se ti v práce chrám! Kéž by’s jak ten obr z báje
vycítil v něm sil svých taje a poznal tam sebe sám. Pak by na ráz plamen tělem, hrdosť tvojím starým čelem
a vzdor projel duší tvou! A ty sílou ducha svého z vězení by’s staletého – vysvobodil hroudu svou.
Cookies on Poetry Cove