Jej smečka Švédů k stromu přivázala
a v tvář mu plili, vztekali se, smáli...
Pak buben starý s vozu jeden shodil
a v kostky na něm o démanty hráli.
A schlíplý žoldnéř s vousem nekonečným, –
jenž samá plíseň byl a bahno, špína, –
děl posměšně: „Ta česká, celá země
již brzy schudne jako Palaestina...
Co my necháme po své svaté pouti,
to káně urve a smeť ještě jiná...
He, není pravda?” – A ostatní řvali
ve smíchu hrozném: „Česká Palaestina.“
Jen muž ke stromu pevně přivázaný
své oči mhouří a své rety svírá...
Jej srdce pálí, vzpomínka se mnohá
svým krutým bodcem v jeho ňadro vtírá...
A po výsměchu šelem vínem zpitých,
jichž slova jej až do hlubiny mrazí,
on zašept k sobě: „Má vlasť Palaestina, –
však škoda jen, že spasitel jí schází.” –