Byl bledý vždy a chodil zamýšlený,
své oči stále upřené měl k zemi.
V továrním hluku, v prostřed svojich druhů
on jediný byl tichý mezi všemi.
Jak oženil se, těžko uhodnouti,
měl ženu však i dítě, poupě malé...
Čím ale vše to? On jen v duši hloubal
a o čems přemítal a bádal stále.
A časem děl těm, jež ho pokoušeli:
„Kdo přemýšlí, ten nikdy nezakrsá,
až jindy vše vám řeknu.“ – Neřek více,
neb stroj mu rozrazil kdys vetchá prsa...
Když umíral svých drahých druhů v středu,
v své ruce těžké třímal knížku stále; –
a šeptal slabě: „Jediný to odkaz
pro moje ubožátko, dítě malé...”
Chtěl vstáti ještě... Marné namahání,
dva záchvěvy a konec žití v chvíli...
A odkaz když pak slavně otevřeli –
v něm opsány dvě básně pouze byly...