Děvče, děvče, jaké krásné
na šatech máš vyšívání,
však již o tom v kanceláři
vyprávěli naši páni.
A já slyšel, dobře slyšel,
jak účetní tátu tvého
přemlouval a jak mu dával
v hrsť pár grošů zpropitného.
A tvůj tatík – kleslá duše,
prosáknutá lihovinou,
peníze vzal, oči přivřel
a kýv’ mlčky hlavou línou.
Dneska ráno, kdy mha ještě
věsila své plachty klamné,
účetní náš na nádvoří
vyšel s psem a hvízd’ si na mne.
A hned kázal drsným hlasem,
škubnuv při tom ramenoma,
že máš dnes mu přinest prádlo,
že tě bude čekat doma.
Nechoď, holka, už je večer,
tmu už sype chmurné nebe – –
a to srdce účetního
jak kus ledu mrazí, zebe.
Dnes tě bude líbat, láskat,
zítra přes tu lásku tvoji,
jak přes účet zaplacený
udělá již čáru dvojí.
A dvojice čar těch modrých,
jež dnes ještě ničím není,
zítra může být již prahem
k zkáze tvé a k ponížení.