Lev Tolstoj.

Lev Tolstoj, velký prorok, jenž v Jasné Poljaně o světa bídě dumá, o lidstva pohaně,

ten starý prorok bílý zas hřímá v hříšný svět, – však lidstvo, to se směje a nechce rozumět.

Statisíce lidí – jak vím z mnoha knih – pídí se a pase po všech spisech tvých.

Hltají je lačně, jako slunce sníh – kolik však to pravé najde v tobě z nich?

Ten čte Kareninu, ale hledá hned ono místo, kde ji hříšně Vronský sved’.

Tomu v „Sonatě“ zas nejvíc dráždí krev oddíl, v němž svou ženu vraždí Pozdnyšev.

A tak jde to dále a jen málo těch, jež rozchvívá každé slovo tvé a vzdech.

Avšak, mistře, má-li lidstva širá step dvanáct jich, co chápou srdce tvého tep –

i když ostatní vše jest jen bodláčí – dvanáct apoštolů pro svět dostačí.

Nám, co krutý osud vše již tady vzal a jen pár těch očí pro pláč ponechal,

nám v tu bídu, nouzi, v žití strhané padlo náhle světlo z Jasné Poljané.

Těžká pravda, velká pravda v třinácté tvé kapitole, ve slavné tvé kapitole, k vůli níž boj vzplanul mnohý.

O vlastenectví v ní mluvíš, o tom hrubém vlastenectví, jež zná jenom svoje blaho a porobu chystá jiným.

Příčí se to citu všemu, že ne rovnost, ne bratrství, nadvláda však nade všemi národům že má být ctností.

Ne tak, ne tak, – jinak nutno svět ten šírý poučovat. Všichni musejí být bratři, mezi nimi žádných hranic.

Ne boj tvora s druhým tvorem, ale láska, láska čistá musí nám být přikázáním, nad něž není žádné větší.

Země budiž jako země, národ budiž jako národ, celý svět pak naším stanem a v něm všichni buďme bratři.

Tak to chceš ty, mistře velký, tak to hlásáš žhavým písmem ve třinácté kapitole, v kapitole nejslavnější.

A přec, mistře, odpusť srdci, srdci mému nebohému, jež vyrostlo v šeru bídy, mezi lidem uhněteným; –

odpusť, že dím ku tvým slovům, jež jsou samá pravda těžká, že přec – aspoň v prsou mojích – zbude povždy tajný osten,

osten, který hnát mne bude zpět k té hroudě, z níž jsem vyšel, na níž protrpěl jsem mnoho, snášel hlad a bídu sterou.

Ta hrouda mi, přec jen, mistře, povždy bude nejmilejší a já rád ji zlíbám rtoma, přitisknu k ní nahá prsa.

To přec není prohřešení, viď, že, mistře, viď, že není proti nauce tvé velké o bratrství všeho lidu?

Neboť pevná láska k hroudě, z níž jsem vyšel, z níž se zrodil, je–li ovšem nedotknuta vášní po porobě jiných –

šlehá přec i zlatou září, plane nejkrásnějším jasem z tvé třinácté kapitoly, kapitoly nejslavnější.