U krbu seděli; kněz vážným hlasem
z veliké bible mocnými čet slovy,
co bůh řek přísný kdysi bohatému,
co později pak něžně Lazarovi.
A paní, pán i mládež, co zde byla,
vše poslouchalo v zbožném zanícení...
A děkovali v duchu, boháčů že
víc takých bídných v celém světě není...
V tom dole pod okny se nářek ozval,
pláč, sténání a pusté sluhův klení,
jež chvělo vzduchem se jak drsný vítr...
U okna všichni byli v okamžení...
A v dvoře žena v hadrech, rozedraná,
u prsu dítě majíc nerozvité, –
se bránila všem, chtěla sousto chleba, –
však ona žena – a ti – šelmy lité...
Pán smál se v oknu, a pak dolů zvolal:
„Nač ruší žena poklid odpolední,
chcem ticho teď.” – Pak zmizel opět. –
A v pokoj dral se ženin povzdech slední.
Tu paní děla: „Jak ten lid jest drzý,
od doby té, co zavlád zákon nový.“...
A ticho zas. – Jen kněz čet dále vážně
o ubožáku, chudém Lazarovi.