Křest.

Padají rány, dunivé rány na dvéře starého kostela, sochory buší, železná týče pod prah už hladově zajela.

A dvéře smutně praskají nocí, do toho mísí se davu křik, poslední úder, poslední rána – a v chrám již zástup ječící vnik’.

Zaplála světla v skleněném lustru, z oltářů září pořadí svic – a lid se hrne a lid se vzteká, za smíchu usedá do lavic.

Někteří našli kostelní roucha, jiným je na těla věsili a z toho jásot, tleskání rukou a chechtot zuřivý, zběsilý.

Najednou čtyři chytili děvče, na oltář hlavní je vsadili, a jakýs’ trhan s vlajícím vousem, zarudlý, slizký a opilý,

nadzvedl sukně holce té mladé a slova latinská blábolil, pak ujal sklennou konvičku v prsty, na nahé tělo vodu z ní lil.

Na to se zvolna obrátil k lidu, řval hlasem silným v hučící dav: „Skloňte své hlavy, tlucte se v prsa, pokřtěn byl dneska náš pátý stav!“

A nový jásot jak vzedmuté vlny o klenby chrámu divoce bil, – – a trhan zase konvičku chytil, na nahé tělo vodu z ní lil.

Mezitím ďábel souseda vlekl po schodech příkrých na tmavý chór, k varhanům jej až dovlekl starým: „Zde, brachu, sedni, budeš nám hrát!“

Sám skočil k měchům, zašlapal prudce a volal při tom: „Hrej, brachu, hrej! zasáhni rukou do kláves mocně, zpěv už já k tomu obstarám sám.“

Hluboce, slavně zavzněly tony, hlas varhan chrámem široce spěl, hluboce, slavně lily se zvuky a ďábel pěl:

„Pozdraven buď náš pátý stav, ta ráje chudá, ubohá, jež nežebroní o milosť ni u panstva, ni u boha,

ta sama sobě bohem jest a sama pánem sobě a pýchu světa zašlape a zdolá v krátké době!

Víc nebude tu rob a pán, nám stejně patří světa lán – buď jeden lid a jeden mrav a jeden mozek v moři hlav

a místo tříd buď jeden stav, ten svatý stav, ten pátý, svatý stav!“ Dav, který mezi zpěvem zmlkl

a vznícen sluchem chytal slova, jak ďábel dopěl, – sám tu začal řvát refrén znova: „Buď jeden lid a jeden mrav

a jeden mozek v moři hlav a místo tříd buď jeden stav, ten svatý stav, ten pátý, svatý stav!“

A co chmurnou klenbou chrámu píseň vztekle víří, ďáblu z pláště rostou kvapem křídla netopýří,

ohromná to chvějná křídla, jimiž mává divě, rozšklebuje při tom ústa, mhouří oči lstivě

a když slední výdech písně dozněl, zhynul, stich’, vypukl tu ďábel náhle v drásající smích:

Chachachacha! Chachachacha! Příšerný to, mrazný výsměch, jenž se v prsa ryl. – Hrůzné ticho na mžik v chrámu –

pak však pláč a kvil, celý zástup, jak by sražen padl na kolena, v pokoře své hlavy chýlí,

ret se modlí, sténá – vzdech se táhlý chrámem řine: „Odpustiž nám, Hospodine!“ U všech pekel! Příliš brzy

chechtal jsem se, smál – zbabělý dav hlavy kloní – k činům nedozrál! Ztraceno vše! Bude nutno

hledat lidi jiné... Za to luza rozhýčkaná, ta ať aspoň zhyne! Na novo křídla netopýří zdvih’

a chrlil s chóru drásající smích: Chachachacha! Chachachacha! Jako příboj jedovatých vln o zdi chrámu smích ten udeřil,

těžce pod klenbami chvíli zněl, pak jak smečka divých vlků vyl... A v tom děvče, které dosud skrčeně se chvělo na oltáři,

s výkřikem se děsným řítí dolů a o stupně bije bledou tváří – – na šat její převrácené svíce padají už, – šlehly plameny, –

oheň syčí, po sukních se kmitá s chvatem jazyk lačný, červený. Děvče vstává a jak žhavý přízrak ruce tisknouc na šílící hlavu

od oltáře letí přímo k davu. „Hoří, hoří!“ zaúpělo chrámem, A hned k dveřím v zmatku zástup spěl, slyšet rupot, praskot, pláč a klení,

těžký lomoz padajících těl a u dveří tlačenice divá, za chvíli tu z mužů, poražených žen barikáda vztýčila se živá.

Umlká a zmírá dole chudá ráje... A pan soused jako ve snách klidně pochod na varhany hraje... A co zmatek dravě v spleti těl se šíří,

oheň labužnicky nad zástupy hýří, kouř se nad hlavami jako oblak vine a pod jeho plachtou pátý stav už hyne... Ďábel znovu křídla svoje zdvih’,

a z úst chrlí drásající smích: Chachachacha! Chachachacha!