Jiří.

Vám žena, Jiří, hladem, bídou zmírá vždyť také víte, co jest hlad a nouze, své srdce obměkčte, jest slabá, bledá... A Jiří dolní ret svůj stáhl pouze.

Vím, Jiří, vím, že zradila vás všecky, že žalář zkusili jste a pout hrůzu, však jest jen žena a teď žalem šílí... A Jiří spínal mlčky svoji bluzu...

Jste jako kámen! Vzpomeňte si přece, že její obličej jest sešlý, bledý, jenž dřív vždy zářil. Ani to ne, Jiří? – Tak poraďte jí, co má činit tedy? –

A Jiří vrhl vzteklý pohled stranou, jak dravec, jenž se k skoku právě chystá. Pak děl však klidně, hlasem jak led chladným: „Co Jidáš dělal, zradiv Židům Krista?”