On nejkrásnější z honeckých byl hochů
měl velký zrak a vlasy zlaté trochu,
jak kříšťál bílé čelo, plné rety
a v tvářích jak by pučely mu květy
nejhezčích růží, co jich v parku měli...
Když uzřela ho, ruce se jí chvěly
a ňadra velká její pracovala.
„Kdo jest on?“ sluhův svých se chvatně ptala
a zrakem pila v sebe jeho tahy.
Když domu přišla, šperk ztrhnula drahý
a byla mrzutá, své tiskla čelo...
A večer pak, když slunce spát již mělo,
svou nejvěrnější chůvu zavolala
v pokoje zadní. Tu jí těžkou dala
úlohu provést ještě noci této.
Když žena třásla se, tu děla: „Sketo,
chci, musí být to, musí přijít ke mně!”
Pak hlasem tklivým domlouvala jemně
a hladila jí drsné, těžké vlasy...
A chůva posléz síly dodala si...
V čtvrt hodině stál před ní udivený...
A oči plály bohaté té ženy,
jak oči lvice, vilné, rozvášněné...
Rty chvějí se jí, krev se k srdci žene
a prsa touhou div se nerozskočí...
„Jsi chudý, vím to.“ dí a v jeho oči
zří upřeně. „Chci všeho tobě dáti,
hromady peněz, co jen bude přáti
si duše tvá. A matka tvoje ráda
povolí. Nuž mluv, co tvé srdce žádá
za to, že budeš u mne v noci státi
a vějířem mé skráně ovívati? –
Nuž, rci jen, hochu, zanech bázlivosti!
Snad krásné oděvy a zlato, skvosty,
či meče, kordy, pušek vzácných řady?”
On chladně děl: „Jsem na otroka mladý!” –