Přes pole vítr bouří, sténá, hvízdá,
zahradou letí a rve stará hnízda,
v nichž nedávno se ještě ptáci hřáli –
a chatu trhá, jež se smutně krčí
pod stropem tvrdé, žulovité skály.
A vítr zlý je. Škube starou střechu,
na okna vrh se a na lože z mechu,
v světnici úzkou proudem se již valí...
Ve vnitř tak studeno. A přece kdysi
dvě duše zde se milovaly, hřály...
Kde teď je všechno? Pusto kolem,
na ložích prázdno; prázdno za tím stolem,
teď vítr zde jen a ten hučí, hvízdá...
Zhřívám se u kamen a vzpomínám si
na život, chatu, na rozvátá hnízda.