Já, který v sněhu jsem po prsa zasypán, já člověk ubitý, životem na krev sdrán, okraden o jazyk, o zemi, rodinu, k vám volám, Čechové, v poslední hodinu,
v poslední okamžik, odkrojen od světa: My jsme zde zničeni, zem naše prokleta, hyneme, zmíráme pod pěstí železnou – ! Jen kostry shlodané potomci naleznou,
kostry to našich těl v německé závěji, cizácky zaklejou, zpupně se usmějí, zaprou nás bezděčně a vztek je uchvátí, podpatkem budou nám do lebek kopati, –
tak budem za živa, za mrtva prokleti, prokleti od cizích, prokleti od dětí. A vy tam v Praze až, v té Praze věžaté, tančíte vesele, úpění nedbáte,
čím vám jsou výkřiky sdraného člověka, jenž hyne ve sněhu a sténá z daleka?! Ples vám sluch ohlušil, mha zrak vám zastírá, nevíte, se mnou že přes čtvrt Čech umírá,
že má hruď zdržela divoké přívaly, jež z Němec do Čech se hladově vedraly, a že až dodýchám, přes mne se poženou záhuba drtící s pohromou plamennou –
a vy tam tančíte a vy tam nedbáte v té Praze zhýčkané, slovanské, věžaté, k vám hlas můj výstražný nespěje, nevniká, smějete slovům se prostého dělníka...
A já přec řvu k vám v posledním vznícení: Vzbuďte se, Pražané, bláznovstvím zmámeni, vzbuďte se! hurrá – hurrá! Ten mocný hlas a divý křik
nezaslech’ kněz, ni politik, ni starosta, ni jurista, ni šlechtic – ten už dočista! – ni žurnalistů celý sbor,
ni hvězdář a ne professor, ni dam všech jemný bystrý sluch, poslanců slavných slavný kruh – ten mocný, úpěnlivý hlas
nad Prahou jak by náhle zhas’, jak v prázdno zněl by docela... Jen v jednu duši zajela ta slova ostrá, trýznící,
ten výkřik krutý, mučící – to v duši mého souseda. A v duši té hned pozvedá se zápas, bol a stesk a hněv:
„To volá přece naše krev, krev úpícího člověka! Nuž, k němu hned, mne neleká ta cesta strmá, daleká!“...
A ve večerním zášeru již soused bral se k severu.
Cookies on Poetry Cove