Otce dřel se do úpadu. matka po vsi za mzdu drala, jenom aby pár těch grošů pro mne, chudák, zachovala.
V uzlíčku je posýlala, křížkem třikrát znamenala, jinak ne než pravou rukou kočímu je odevzdala.
A ten kočí starostovic, do města co jezdil s žitem v tom svém voze starodávném, hrubou, režnou plachtou krytém,
vždy mi modrý šátek s uzlem v ruku s vážnou tváří dával, hlavou kýval, jakoby mi zlatý poklad odevzdával...
A já, který věděl, jakou doma ve mně naděj kladou, do noci jsem nad knihami trmácel svou hlavu mladou.
A ve dne jsem po kondicích ubíjel své svěží síly, – co se jiní po hospodách bavili a veselili.
Osm let tak já jsem hynul, nad knihami chřad’ a zmíral... Co však dělat?... Vždyť tam od nás horečný zrak na mne zíral...
Horečný zrak mojí matky, ach, ty oči modro-rudé! – které vidět už si přály, co přec jednou ze mne bude.
Ach, má matko, matko milá, dobře že jste nepřežila hrůzu těch mých mladých let... Čtyři mám jen chladné stěny
a na loži vysílený v zimnici se zmítám teď. Uprostřed té zlaté Prahy jako Lazar bídný, nahý
spínám ruce a mám hlad... A v té bídě, nouzi kleté, jež mi mozek štve a plete – mám já – chudák – študovat...
Nejde to už – nejde, těžký s hladem svár, když přes hlavu cválá šestadvacet jar.
Pět let shltla nemoc a co v šestém teď? Těžká na to, brachu, těžká odpověď.
Zapomněl’s už orat, aby’s domů šel – a v Praze by’s službu beztak nenašel...
Tak co dělat, brachu, jak ten zabít čas? – – Hledej, snad zbyl někde groš ti na provaz.
Nač ty stíny tmavé, nářek zoufalý? – V pražské spořitelně místo vypsali!
Sluhou můžeš býti v panské livreji... Neotálej, brachu, pospěš raději!
Podej chvatné žádosť, plnou třpytných slov; podepiš se tučně: Jan Květ, filosof.
Zrak mu vzplál zas novým žárem, lepším se mu zdál být svět... Bez obavy, naděje pln očekával odpověď.
Došla. Hned ji rozpečetil, vbod v ni pohled plamenný. A čet’ ortel: Na sluhu jste, pane – – příliš učený.
Cookies on Poetry Cove