Vypráhlý čtverhran, pokrytý pískem, tak jako srdce spálené mukou. Tribuna prostřed, v ní stojí dělník, zástupu kyne mozolnou rukou:
Přátelé moji, poslyšte bajku, pohádku vzatou z života roba, nebručte napřed, věřte, že dneska pro bajky jestiť nejlepší doba.
Vše řeknu vám tu, jak mi to kdysi můj starý tatík do srdce vrýval, když přišel domů sedřený z dolů a zmrzlé údy u kamen zhříval...
Tak stál kdes palác v daleké zemi, v něm plno strojů, popruhů, koles, vše skřípe, vyje, bouří tu divě, jak vichr, jenž se opírá o les.
Vzduch žhavý nad vším jak příkrov visí, promísen parou a puchem z uhlí; od země mráz však do výše číší, od země, jejíž povlak je ztuhlý.
A v této směsi horka a zimy, zápachu, páry, prachu a špíny zříš, jak sem tam se míhají stále postavy lidské, matně jak stíny.
Vlasy jich potem spečeny k čelu, prsa jich nahá, jizvami zrytá a s rukou jejich břemeno těžké v hloub strojů jako pápěra lítá – –
U stolu tam viz – zmořené dítě, sotva mu může čtrnáct let býti, prsty své tenké s horečným chvatem vplétá a noří v chuchvalec nití.
Zpívá si k tomu písničku chmurnou, že to až srdce mrazí a chytá, zdá se ti, že v síť křehkých těch nití to děvče celou duši svou vplítá.
A o čem pěje, co jí s rtů splývá? „Kdo budeš nosit šaty z těch nití, vzpomeň si na to, že choré dítě ztrácelo při nich své mladé žití.
Vzpomeň si na to, až budeš z plesu v šatech těch domů pyšně se vracet, že za tu práci tvor malý, bídný, dostal kdys pouze krejcarů dvacet.
A že z těch peněz, jichž je tak málo, – a jichž máš sama víc, než je třeba – musím já matce, jež doma zmírá, koupiti aspoň kus toho chleba.
Vzpomeň si na to, otevři srdce a strhni cár ten se sebe pestrý, přiběhni ke mně, zvedni mne k prsoum a rci mi sladce: vždyť jsme přec sestry.
Rovny jsme sobě před bohem živým, rovny jsme sobě před celým světem, proč já mám žíti v bohatství, pýše, co ty zde hyneš v zášeří kletém?
Dost velká trýzeň pro tebe, dítě, že smrt ti matku z náručí bere, proč k těmto mukám měla bys ještě snášeti hladu útisky steré?“
Dál pěti chtěla – v tom do vnitř náhle vrazil muž velký v kožichu měkkém. „Mlčíš už jednou, rebeli v sukních!“ – křik na ni zhurta, s patrným vztekem.
A chyt ji za vlas, vlék kolem stolu. „Braňte mne!“ křičí robě to malé. Marný však výkřik. Postavy bledé síní se plíží bez hlesu dále.
V tom slyš však! Strojům jakoby rázem výkřik ten vdechl život a duši! Umlkl skřípot, supot a hřmění, jak tisíc zvonů ve sluch to buší.
Slyš! Stroje zvoní, jásají, pějí: „Dokud lid v sebe důvěru ztrácí, jsme my tu zatím, co křičí k lidu: Česť budiž práci, česť budiž práci!“
A znova píseň pod klenbou bouří, ozvěnou sterou nazpět se vrací: „Česť budiž práci, česť budiž práci.“ V tribuně dělník zamával rukou,
pot se mu s čela ručejem roní. „Slyšíte, braši,“ zvolal tu táhle, „jak stroje sem až píseň svou zvoní? „Slyšíte jásot: Česť budiž práci,
slyšíte hlahol, slyšíte druzi?“ V tom povstal vážně úředník z křesla a velel přísně: Rozpouštím schůzi.
Cookies on Poetry Cove