Dvě tmavá okna, za nimi jest ticho,
jen mřížovím ven prchá něco kouře...
Ve vnitřku? Dusno, vlhko a much plno
a kolem tma jest. V srdcích? – Bouře! –
Zde oba jsou. Co o nich říci třeba?
On sedí na loži své čelo chmouře
a ona spí. Toť bez stáří jsou lidé.
A jejich život? Bouře, bouře, bouře!
A zde tak ticho, mrtvo, vše tak klidné
a vetché tak jak bílý oblak kouře...
A za tím ňadrem, za tou klidnou tváří,
za bílým obláčkem, – kdo řek by, – bouře! –