Sem se stěny, ty lulko milá s jelenem,
ať hlavičku ti rozehřeju ladnou!
Já zadumám si pod tvých mráčků výklenem
a zase zbloudím dum svých v říši vnadnou.
Jak na vejminku jsem v té tiché komoře!
Z obláčků hledí bledá upomínka,
jak měsíc z mraků dřímajících nahoře
mně zíral v rodné chatě od okýnka.
Kotouče modré vlní se a stoupají,
z nich opět šalamounská slova,
že marno vše, a přec vyznávám potají,
že láska věčna. Čas ji nepochová.
Mám přátely i chatu rodnou, milenou,
mám otců zemi – bohat jsem. Ó dosti!
Již růže nežel, pouští nejdeš sežženou,
máš čistý pramen tiché pro radosti.
Už stmívá se, dým skví se v sledním pozlátku,
dumaje v kout se choulím pohodlný;
zřím upomínek ozářenou zahrádku
a květ i strom kol šepotání plný. – –