Já stanul kdys na pustém hradu dvoře,
jenž v výši trůnil strmých úskalin:
a všude teskno, zkamenělé hoře
z těch na mne zřelo šedých rozvalin.
Tak ticho, mrtvo v stínu zašlé slávy,
tak smutno trosek v němém hovoru –
fontány šum a pleskot umlk’ hravý,
chví tráva se ve dlažbě z mramoru.
Teď pavouk hnědý sítě svoje přede,
kde s klenby splýval drahocenný nach,
a stěny zlaté kdys, teď holé, šedé,
hlavice sloupu povaleny v prach. –
Já rabů syn! Na panské sedám rumy,
duch stopen u věk muk a poroby,
mým srdcem vanou zvuky teskné dumy
a vzdechy slyším z hradu útroby.
Teď zavál větřík síní, chodbou tmavou
a na zdi pták zazpíval v břečtanu,
jak dítě nevinné když s tváří smavou
si zpívá nad kostemi kurhanu,
a po zdech bílých stíny mraků táhly
jak duchů dlouhý, vážný, němý řad –
jen okamžik! a zašel zjev ten náhlý,
keř šumí, slunce jas – jen němý hrad!
Jen němý hrad, ten mocný kdys a slavný!
a duše tuší soud a odvetu.
Již padá tvrz, s ní svobody hrob dávný
a rudá růže v plném rozkvetu! –
Již zašly stíny, ptáček znovu pěje
zpěv volnosti, ten duši jímavý –
prs šíří se a předtuchou se chvěje,
a slyším lidstva hymnus hřímavý.