Chodil spánek po zahradě
od křoviny k stromku,
pak se kradl po cestičce
od domečku k domku.
Mně kol okna stínem kráčel,
dále tiše spěchal
a jen svoje bujné děti,
sny, ty u mne nechal.
Měsíček jim roucha zlatil,
měly záře, lesku,
zaplakaly, zavýskaly,
k srdci našly stezku.
Spánku, tichounký ty spánku,
přileť ku mně z dáli,
nebo by mne tvoje děti
ještě rozplakaly! – –