Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku, a již se více, více nevzbudí. Po těžké, tvrdé oddechl si práci a nic mu dobré srdce neztrudí.
Však zármutku měl na tom světě dosti až do hrobu od bujné od mladosti – a již se více, více nevzbudí. Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,
na jeho ruky hleďte mozoly, a dozvíte se o tom věrném srdci a slzou zkropíte tvář mrtvoly. Svou bědnou vlast miloval nade všecko,
jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko, jí zasvětil své ruky mozoly. Měl syna. – Měl být vlasti bojovníkem, a v synu tom své vlasti bědné žil.
Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých a otec-dělník, ten se lopotil. Dal všecko mu, co získal svojí rukou, a nestýskal nad práce těžké mukou,
vždyť ve svém synu vlasti žil. Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže a silou ducha tepal vrahů řad. Dělníku otci přišla radost v srdce,
již vlas mu zbělel, a byl přece mlád. A po práci když spočívalo tělo, ku hvězdám vroucí slovo zaletělo za syna, který tepal vrahů řad.
„Můj hochu dobrý“ – říkával tak synu – „ty matičky se lepších dočkáš dob. – Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte, též rozpomeň se na nízký můj hrob –
co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku. Ty můžeš víc, ty mírni matky muku, až dočkáte se lepších její dob!“ Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,
a již se více, více nevzbudí. Po těžké, tvrdé oddechl si práci a nic mu dobré srdce neztrudí. Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!
Jak on k své vlasti, máte tolik lásky? Ach, on se více, více nevzbudí. –
Cookies on Poetry Cove