STÍNY

Komora tichá. Tikot jenom brouka v zdi o poslední věští hodině. Svit nezazáří ani na pavouka, jenž v koutku sní o muší rodině.

Na prahu sedí bledolící bída. Naděje dál! Ty dvéře ona hlídá a k loži pouští jenom temné družky, sny černé ukládají do podušky.

Komora temná – tichá. Hrobu klid. Je bolu v světě jako trní polem, je strastí jako v horách balvanů. – Muž mladý usedl na loži holém,

ve plamen bledý zírá kahanu. Ten jeho zrak jak světlo na kahánku, snad s ním pohasne ku věčnému spánku; a čelo bledé jak sníh na ulici,

myšlenky temné, divé ve směsici: upírů dav za noci bez světel. Byl mlád. Duch jeho, oř to bujný, mladý, jenž pátral žízniv pravdy po světle.

Byl chud. A tělo umučeno hlady, starostí, bojem líce odkvětlé. Jak horník pouštěl v labyrint se vědy – zapomněl na chléb – S září rostly bědy.

Odkvětla růže mu a lavřín v dáli! – – Však kráčel dál – Druzi se usmívali – Zapomněl na chléb – Růže odkvětla. Jak výskají a bujně pějí venku –

Noc bláznů – Jaký ryk a plesání – On mučen, spoután nouzí pro myšlenku – Ten smích a zpěv! Lid divně vyzvání. – Chtěl jemu sloužit – Nouze za odměnu,

dík nezazní snad ani jeho jménu. Trn za myšlenku, led za vřelost dali a v pýše mnozí se mu vysmívali. Noc bláznů, rej a – němá zoufalost.

Do knihy veršů nahled’ otevřené a dlouho, dlouho upíral v ni hled – Tam kvítko bledé, časem vysušené – s ním krátký blaha čas mu navždy zbled’.

Když červenal se kvítek, líbal líce a pro ně stavěl hradů na tisíce. Však chleba neměl – Jiní měli zlata – Tak ssula se mu štěstí tichá chata –

Odvedli růži bílou k oltáři. A pak – a pak – Kdo poví smutnou dobu? Paprsek slední zašel do šera – A matka! Našla ulehčení v hrobu.

Syn neoblékl roucho pátera. „Ó matičko!“ muž šeptal kryje čelo, pak hleděl kol – jen bídu oko zřelo, ledový poškleb – Sáhl po nádobce –

Hodina hučí – Světlo jako v hrobce, zhasíná – temno. Dole divý jas. Paprsky ráno bloudí ve pospěchu přes báně pyšné, střechy, zahrady,

až vnikly v chladnou jizbu pode střechu, kde zhynul voják světla armády.