SMRT

„Tam slunce zapadlo, jen záře hravá jak paměť činů krátká vzplanula. Zpět volej slunce, a noc vzejde tmavá, zpět volej, proč ti slza skanula,

a uslyšíš jen hlas svůj ve tmách mroucí! – Kdes, duše drahá, dokončila let?! Zdaž uzřelas kraj tužeb přežádoucí, či zhynulas, tak jako zmírá květ? –

Ó nelze, nelze tak nám pohynouti! Kde květů pel, jich nevina nám tklivá? A srdce, květina ta ohněm živá, ta volá po žití a věčné pouti.

Či věčnost duše jenom sladké snění, truchlému srdci krůpěj potěšení? Proč v ňadru střelka nepokojně bije, proč žádá, pudí v temno dál a dál?

Až umlkne? Svět jeho v zem se skryje, tys dychtil, bojoval a trpěl, lkal! –“ „Jak často s svým se já teď stínem hádám, proč ohnutý tak je a loudavý.

Ach, svědčí mně, že marno pátrám, badám, že rozum kusý je a belhavý. Jak slávověnec kdysi Athéňanu, mně věčnosti spát nedá tajná říš.

Jen bledý svit, jen hlas z těch dálných stanů! Tys klíčnice, ó smrti! Nepovíš? Hrob slovo tvé, vstup temný k tmavé báji – a světlo víry – dětstva vzpomnění,

anděla strážce křídel šumění – a v čiré tmě myšlenky umírají – – Ó matičko! sem křížek na mé čelo! Sen nejde – pozdě – pozdě – Už se stmělo! – –“

I přišel spánek, chabé uzavřel mu oko a zaved’ v snů ho nekonečné kraje. A Vojtěch stanul v šumném moři přehluboko, jak norec stopenou loď vyhledaje.

Až na dnu stál řas zapletených ve kadeřích, v nichž hemžily se potvor hnusné roje, proud zmítal škeble na korálu rudých keřích, jež v sloupy vyrůstaly v tmavou výši

a na něž snesly vlny lupy svoje. Tu šero, věčný stín v té moře říši, jež nepřekoná chvějící se záře žlutá, v níž jako blesk se míhá ryba žravá, krutá,

by zabarvila krví soka skrýši. Tu věčný šum, jak dálné bouře rachocení, rej zvířat, proudy, šero, světla šlehy – A Vojtěch trna v hrůzyplném ve sklepení

tesklivým okem jisté hledá břehy. Zas pohled’ vpřed – hle, jak tam rostou proudu vlny, ten hukot – to se valí moře celé, a blíž přes černé skály, řas a keřů plny –

Ó Bože! Co to ve vlnách se míhá? A tichne mladíkovo srdce smělé. Proud hřmí a vlna tmavou vlnu stíhá, a každá kostry nese, v výš i dol je hází,

svit záře němé divou poutí doprovází, až niknou, noci kde jen vládne tíha. Jak míhají se utopených kostry bílé! Tu plavci rudý prapor v rukou vlaje,

tu matka k ňadru vine děťátko své milé, těm spíná řetěz ruku, které z kraje otčiny milé vlekli ku otrocké službě, a ty tam spjaty jsou jak v divném boji,

ta bílou družku objímá jak v sladké tužbě, ta k bedně lne, tak jako měkkýš k skále, tam bezhlaví se kmitli v hrozném roji – A hučí proud, a mrtví rostou stále. – – –

Zrak přechází, a Vojtěch klesá a zas hledí, proud kolem hřmí a dál se ženou mrtví bledí. Až v mdlobách kles’, a moře hučí dále. Chlad jaký ovanul to jeho čelo bledé?

Kam vír ho zanes’, a kde utopení? Kde rej a šum? A klenutí to nad ním šedé – kol moře zas, však vln mu hrozných není. Vše bílo, ledu, sněhu poušť a nikde břehu.

Tam v dáli zem i nebe v jedno splývá, na širé pláni mrtvo, jenom roucho sněhu v kotouče bílé vítr někdy zduje a s vlkem divou podvečerem zpívá,

jenž na lup jde tam z tmavé boru sluje. V plášť Vojtěch choulí se a vázne v sypkém sněhu, jenž hustě padá, pokrývka to ku noclehu; víc nevstane, kdo pod ní přenocuje.

Až u vysoké stanul mladík u mohyly – Hle, tmavé, rudé skvrny – šat, tu oudy: to vojáci, jimž za to, že se slavně bili, nedáno k spočinku ni rodné hroudy.

To muži, jimiž by se honosila Sparta, z nichž každý zasloužil si věnec slávy, však za slávu se jenom bili Bonaparta. – Jak smutná cesta pouští, podvečerem –

kam oko zří, tu mrtvých hrozné davy, granátník, jezdec, prostý, pán ve bílém rově. Tam stíny vlekou se, jak mrtví po hřbitově. Sníh ustal, měsíc vyšel mlhy šerem.

A všude smrt – ta země hřbitov nekonečný, v němž skryto tolik muk a žalů, hrůzy. Ó div, že kázal luně vyjít vládce věčný! Tam stíny ty se blíží – bědní druzi

armády francké. – Mráz jak jimi krutý zmítá, jak choulí se – jim smrt už z oka hledí. Slyš výkřik! Zbloudilý tak poutník záři vítá – V sníh vrhli se, kde druh jich dokonává,

šat teplý s něho vojáci rvou bledí, brat loupí brata – slední silou vstává, však slabá pěst – a zhas’ – druh vítěz nad ním plesá a na něj sám – ó hrůzo – ve mrákotě klesá.

Ó vojno! kuplířko ty smrti dravá! A Vojtěch nadarmo tam spěchá ku pomoci. Jak v led by vrostla noha, darmo namáhá se, pot na čele se perlí mu a pustou nocí

on boha volá – darmo – darmo!! – – Tys hrozna, smrti! Vládneš na zemi i v moři, v povětří širém. Darmo se ti brání červ bědný, člověk! Slyš ten hluk! To bouře, hoří!

Vzbudil se Vojtěch, pot na bledém čele, a zmámen hledí kol – zrak stíní dlaní. Ta zář a hluk, ty hlasy – zpěvy smělé – a tmavou nocí hučí zvon – teď střelná rána,

a zas – to revoluční píseň zazpívána: „Ať zhynou svobod našich hubitelé! –“